Stavební inženýr Jaroslav Deml rozhodně nepůsobí jako ranař. Spíš člověk schopný domluvit se na kompromisu, kliďas. Přitom právě on na vlastní kůži zažil drsné metody, ke kterým ráda sahá mafie. V roce 2007 mu zapálili auto přímo před domem, poštou mu přišla ostrá nábojnice. Pachatele se nikdy nepodařilo vypátrat.
„Rozhodně to nebylo příjemné pro mne ani moji rodinu. Člověku se špatně usínalo. Trochu strach tam byl, ale já jsem bojovník. Že by mě to zastavilo, to ne. Že bych sklonil hlavu a řekl: Kluci, máte pravdu, dám na vás, to vůbec. Celý ten případ nakonec policie odložila, pachatel se nenašel, i když mezi lidmi kolovaly různé informace a různá jména. Bez pochyby to ale byl podle způsobu provedení plánovaný a cílený útok. To už se nedozvíme a já jen doufám, že takové praktiky se v dnešní době nebudou komukoliv opakovat,“ říká v rozhovoru pro web Pce24.cz Jaroslav Deml.
Od té doby nepamatuji, že by v Pardubicích někdo čelil tak velkému tlaku. To byl vlastně dojezd divokých 90. let. Máte vysvětlení, proč jste to zažil zrovna vy, který děláte dojem člověka, který se chce v klidu domluvit?
Neposlouchal jsem. To je jednoduché. Jak říkal býval kolega z ODS Alfréd Mede: když je ve hře nejvýše 30 procent osobního nebo skupinového zájmu a 70 procent veřejného zájmu, tak je to vpořádku. Ale když je to obráceně, je to špatně. U spousty lidí bohužel tehdy veřejný zájem nebyl vůbec důležitý. Celé to bylo postavené na tom, urvat co nejvíc pro sebe. Mám ale ten pocit, že se to nijak moc nezměnilo. Že mnozí, a máme velký příklad v současném panu premiérovi, vstupují do politiky pro své osobní cíle nebo cíle ekonomické.
Jak se za těch posledních 20 let změnila politika? Máte pocit, že je to dnes hodně jiné, než když jste vedl Pardubice?
Je to opravdu hodně jiné, i když v té době to bylo samozřejmě také složité. Ale jinak. Existovaly zájmy různých lidí, kteří se snažili věci protlačit a ovládnout. Moc a funkce vždy poskytovala různé příležitosti k tomu, aby člověk mohl o něčem rozhodovat nebo byl na piedestalu slávy. Ale to, co se děje teď, je opravdu hrozné. Mám pocit, že lži, podvody a zlodějina se staly normou. A to, co předvádí nynější vládní koalice, to je hodně smutný příběh.
Co byste radil dnešní ODS, jak s tímhle bojovat? Když vidí PR premiéra Andreje Babiše ajak pracuje s lidmi na sociálních sítích, tak je to asi dost složité.
Je to těžké. Je to těžké pro slušné lidi. Nabízí se sice pravidlo „na hrubý pytel hrubá záplata“,ale myslím si, že člověk by se neměl snižovat ke stejným zbraním, které používá současná vláda ve složení ANO, SPD a Motoristé. Myslím si, že je potřeba mluvit nahlas, srozumitelně, věci objasňovat a aby ODS – a vůbec všechny demokratické strany – byla vidět. Strašně důležité je, aby tyto strany nebojovaly proti sobě, ale aby šly do politického boje společně.
A myslíte, že dnešní předseda ODS Martin Kupka je ten správný člověk, který by to zvládl?
Pan Kupka je slušný a inteligentní člověk, je určitě pracovitý a to, co říká, má hlavu a patu. Dělá na mne velmi dobrý dojem. Když se s ním člověk baví, jde opravdu k věci. Současně je trpělivý a mírný, bohužel dnešní doba si žádá mnohem větší razanci k prosazení názorů a myšlenek.
Vidím, že i když jste z pardubické ODS neodešel v nejlepším, stále jste srdcem ODSák.
Jsem členem ODS a stále zůstanu ODSák. Skoro nejstarší v Pardubicích. V květnu to bylo třicet pět let, co jsem se stal členem. Jsem tam prakticky od jejího založení, ještě s Vaškem Stříteským. Pamatuji, když jsme chodili po Dubině, roznášeli letáky a vytvářeli místní organizaci postavenou na základech Občanského fóra. Moc takových zakládajících členů už dnes asi ve straně nebude. Občanská demokratická strana má principy ve svém názvu. Je tvořena občany a měla by být pro občany. Je demokratickou stranou, a právě demokracii a svobodu by měla hájit. Je stranou, kde by měla platit pravidla slušnosti a odpovědnosti, žádné lhaní ani podvádění.
A v jaké místní buňce teď jste?
Jsme s manželkou v místním sdružení ve Spojile. Odtud z Pardubic mě v podstatě vyhnali. V té době se na mě snesly různé útoky, ostrý náboj v dopise, články a urážky. Říkal jsem si, proč bych to měl snášet. Tak jsme s manželkou odešli do Spojila a už tam zůstali.
Vaše problémy ve funkci primátora i pozdější odchod z pardubické ODS souvisel s městskými obvody. Hodně na vás útočili tehdejší starostové. Po letech je to v Pardubicích pro některá uskupení zase téma. Když se na to podíváte zpětně, mělo obvody smysl zakládat, nebo to byla chyba?
Byla to chyba. Původně zde fungovaly místní komise, sám jsem na Dubině v jedné působil. My, jako místní komise, jsme předávali informace o problémech v daném místě na radnici. Tam se to mělo roztřídit, udělat z toho balíček problémů a řešit to. Ale to se nedělo. Komise informace předávaly, ale na městě se s tím dál nepracovalo. Z toho pak vznikl tlak na vytvoření samostatných obvodů. Myslím si však, že Pardubice svou velikostí kolem 90 tisíc obyvatel nemají na to, aby zde byly obvody. Pro město jsou čistou ztrátou, která dělala minimálně 50 milionů korun ročně. Dnes to bude spíše více.
Ale sám víte, že zrušit městské obvody je už asi nemožné. Nedokážu si představit stranu, která by to udělala. Muselo by se to sejít tak, že strana, která by získala hodně hlasů v obvodech, by propadla na magistrátu, nebo naopak, aby se to vůbec na zastupitelstvu odhlasovalo. A když máte ve straně čtyři nebo pět starostů městských obvodů, je těžké přijít a říct jim, že končí.
Je to těžké, je to opravdu těžké. Každý si drží své pozice a práci. Nevím, jestli se to někdy podaří změnit, ale hlavním impulsem by měla být ekonomická potřeba. Fakt, že peněz bude méně, dotace budou klesat a všechno se zdraží. Jediným motorem pro změnu bude asi tento ekonomický tlak. Uvidíme. Tenkrát, když se obvody zakládaly, bylo hlavním heslem:„Demokracie blíž lidem.“ Ale realita je jiná.
Určitě sledujete i současné místní kauzy. Nevím, jak moc vnímáte soudní proces, který probíhá s bývalým primátorem Martinem Charvátem a bývalou náměstkyní Helenou Dvořáčkovou...
Je to velká kauza, celostátně sledovaná, což dokládá spousta otázek mých přátel a bývalých kolegů. Pana Charváta jsem kdysi upozorňoval, aby byl pečlivý a opatrný. Na začátku jeho prvního mandátu jsme se párkrát sešli a bavili se spolu, ale pak už ne. Martin Charvát by lpůvodně členem ODS, dovedl ho tehdy bývalý starosta Rosic Milan Tichý. Znali jsme se tedy ještě ze strany a jejích sněmů. Myslím, že jeho chování bylo někdy zbytečně sebevědomé. Ostatně i vůdce hnutí ANO pan Babiš je do jisté míry nekompromisní, vyžaduje poslušnost a toto se prolíná i do nižších struktur.
Když vzpomínáme na věci, které jste na radnici řešil před dvaceti lety, velkým tématem byl tehdejší Afi Palác na Masarykově náměstí. Hodně se mluvilo o nízké ceně zapozemek. Když se na to podíváte dnes, lidé tam masivně chodí. Byl to z vašeho pohledu dobrý krok?
Celý ten objekt, nákupní centrum a nakonec i kongresový sál, který tam vznikl, městu prospěl. Lidé tam rádi chodí, je to přímo v centru, je to dobře dostupné a je tam vyřešené parkování. Takže ano, stavba k městskému rázu patří, zapadla do centra a funguje to dobře. Lidé dávají přednost pohodlnosti a Palác Pardubice v tomhle zkrátka vyhrává.
Dalším velkým tématem vašeho volebního období byl hokejový klub. Řešilo se, co s ním dál, protože bylo jasné, že si ho město finančně nemůže dovolit. Nakonec klub převzal Roman Šmidberský a Pardubice udělaly dva tituly. I když to pak šlo chvíli z kopce, tehdejší rozhodnutí pustit klub do soukromých rukou bylo asi správné, že?
Ano, myslím si, že soukromý kapitál je pro vrcholový hokej nutností. Je správné, když hokejový klub řídí soukromník, který tomu byznysu a sportu rozumí a ví, co a jak dělat. Ale město? Politici to ani zvládnout nemohli. Když si vzpomenu na jednání představenstva, tak každý chtěl být řidič, i když ne všichni uměli řídit dobře. A každý byl sportovec a odborník. Jenže ten hokej je složitý.
Co říkáte na současnou éru Petra Dědka? Co se z klubu stalo?
Dynamo už je v podstatě megaklub s ročním rozpočtem kolem 500 milionů korun. Pro Pardubice je letošní titul obrovský úspěch, ale otázkou je, jak dlouho to vydrží. I pan Dědek může jednou ztratit dech nebo zájem. Může se to stát, samozřejmě. To jsme viděli u pana Šmidberského. Proto je nesmírně důležitá potřeba vychovávat si vlastní hokejovou mládež. Dynamu teď úplně nesvědčí, když sází jen na drahé nákupy. Pouze nakupovat a obchodovat s hráči si může dovolit jen opravdu obrovský klub, který má extrémně stabilní zázemí ve sponzorech a další příznivé okolnosti. Nevím, jestli se pan Dědek časem finančně vyčerpá, nebo ne. Já jim ale samozřejmě držím palce, protože Pardubice jsou sportovní město. Je to hokejové město. Navíc se tu teď daří držet v první lize i fotbal, což je skvělé. Je tu navíc skvělý i basketbal, který je také na špičkové úrovni.
Když jste zmínil pana Dědka, jaké máte vzpomínky na tehdejší kauzu kolem jeho logistického centra u Semtína, které se tehdy řešilo jako největší černá stavba? Tím jste se jakoprimátor také musel zabývat...
Byla to tehdy extrémně těžká jednání. S panem Dědkem se v té době moc jednat nedalo.Tvářil se, že ničemu nerozumí, a měl kolem sebe lidi, kteří to s námi řešili silově. Přitom myšlenka logistického centra vybudovaného na bývalém popílkovišti, tedy místě nevyužitelném pro normální zástavbu, byla skvělá. Při návozu zboží měla být dominantně využívaná železnice. Tehdy v tom totiž byla zainteresovaná firma DB Schenker a její zástupci chtěli většinu dopravy směřovat na koleje. Takový projekt člověk jako primátor samozřejmě chce podporovat. Jenže on byl strašně netrpělivý a snažil se celý projekt co nejrychleji zrealizovat. I bez potřebných povolení. Celý problém spočíval v dopravním napojení. Původní silnice, která obsluhovalaokolní staré garáže, byla nevyhovující. Bylo potřeba areál kapacitně napojit na silnici první třídy I/36. To vyžadovalo smysluplnou křižovatku – buď kruhový objezd, nebo semafory – a celkové rozšíření té komunikace nebo vybudování výhyben. Nakonec se to podařilo a celý areál dobře funguje.
Co jste dělal po skončení vašeho „primátorování“?
Po svém působení na pardubické radnici jsem se vrátil zpět do stavební firmy DOMEC a později jsem chvilku pracoval jako OSVČ. Po sněmovních volbách se stal ministrem dopravy Nečasovy vlády Zbyněk Stanjura, který mne oslovil, jestli bych mu nepomohl jako jeho náměstek. Taková výzva se neodmítá. Tak jsem se ocitl v Praze na ministerstvu a dostal jsem na starost dopravu jako takovou, nikoliv investice a výstavbu. Řešili jsme různé informační systémy, registry včetně toho kdysi zpackaného Registru vozidel. Tehdy jsem měl tu možnost vidět a slyšet, jak jednají lidé, kteří jsou bezohledně schopni vyhrožovat státu a ohrozit tak jeho bezpečnost. Současně jsem měl to štěstí se seznámit s lidmi, kteří ale byli schopni vše vyřešit a napravit. Pro mne tobyla velká škola a zkušenost. S prvním náměstkem Hamplem jsme sami dva přežili úřednickou vládu a s nástupem premiéra Sobotky nás de facto lidé z Babišova hnutí ANO oba nekompromisně a hulvátsky poslali domů. Teď už si užívám důchodu a vnoučat.