Stejná budova, stejná kancelář. I ta podoba. Ovšem v prostorné místnosti neřídí známou pardubickou stavební společnost enteria Libor Joska, ale jeho syn Ondřej. Nejen z něho je v centrále firmy cítit, jakou úctu má ke svému předčasně zemřelému otci a vlastně zakladateli celého holdingu. „No moc jsem toho tady neměnil. Vlastně je to pořád stejné, možná koberec je jiný. Samozřejmě na tátu vzpomínám velmi často. Ostatně ho mám pořád za sebou na té známé fotografii se zdviženým prstem. Tu má v kanceláři hodně našich lidí. Vzpomínáme rádi, ale člověk nemůže žít jen z historie, musíme jít dál. Letos je to už deset let, co nás opustil. Hrozně to uteklo,“ uvedl v rozhovoru pro web pce24.cz Ondřej Joska.
Co se za těch deset let nejvíce ve firmě změnilo?
Když se nad tím zamyslím, musím se trochu pousmát, protože deset let je obrovská doba a stala se spousta věcí. Svět se teď mění velmi rychle. Ekonomika sice nyní šlape a o práci nouze není, ale ta lidská zodpovědnost zůstává. Když se vrátím o těch deset let zpátky, otec mluvil o tom, že má ve firmě 700 lidí a ti spoléhají na to, že od něj dostanou práci a plat. Dnes jich v holdingu máme 1 500, tedy dvojnásobek. Tehdejší roční obrat byl kolem 5 miliard korun, dnes jsme na 12 miliardách. Roste to úměrně. Celý holding se rozvíjel postupně, realizovali jsme akvizice a kupovali firmy v různých regionech. Pořád ale platí, že enteria je složená ze svébytných firem, které mají vlastní vedení a představenstva. Stojí za nimi skvělí a schopní lidé. Nemůžu všechno řídit sám z jednoho místa, to bych se zbláznil a už bych tady dávno nebyl. U nás v nadsázce říkáme, že jednoho Josku už to život stálo, tak bychom neměli opakovat stejnou chybu. Snažíme se z toho poučit. Držíme se struktury, kterou naši otcové - zakladatelé vybudovali a kterou nám tehdy vštěpovali do hlavy. Vycházíme z těchto základů, ale snažíme se do toho přinést i něco vlastního, moderního.
Kolik firem vlastně dnes holding enteria sdružuje?
Když pominu účelové firmy zakládané čistě pro konkrétní developerské projekty, tak těch hlavních výrobních společností máme aktuálně třináct. Nedávno proběhla médii zpráva, že jsme akvírovali jihočeskou společnost Znakon, která se specializuje na silniční stavby. Díky tomu už nepůsobíme jen na severu nebo v Praze, ale posilujeme i na jihu Čech. Logicky už nejsme schopní stavět jen v Pardubicích „kolem komína“. Trh v našem domovském regionu má své limity. Musíme se na byznys dívat celorepublikově. To s sebou samozřejmě nese i složitější logistiku – objet všechny projekty osobně už není možné. O to víc potřebujeme samostatné, spolehlivé a erudované lidi přímo v regionech, kteří ty firmy dokážou úspěšně táhnout.
Je vaším hlavním pilířem stále železnice, nebo se to už proměnilo?
Dnes jsme v podstatě multioborová skupina. Například před dvěma či třemi lety do holdingu přišla firma Revis, což je plynárenská společnost spravující plynové sítě. Naše portfolio tak sahá od dopravních až po pozemní stavby, děláme inženýrské sítě, plyn a díky vlastním projekčním kapacitám dokážeme investorům nabídnout kompletní stavební činnost na klíč.
Slyšel jsem, že se podílíte na přípravě stavby nové arény v Pardubicích, kterou chce stavět majitel Dynama Petr Dědek. Je to pravda?
Mít takovou obří stavbu přímo za barákem znamená, že nemůžeme zavřít oči a říct, že nás to nezajímá. Určitě nás to láká. Nicméně přístup pana Dědka a jeho optika, jak by se mělo stavět a jak by měla spolupráce fungovat, je trochu jiná než naše. Snažili jsme se dát dohromady určité sdružení firem, projektujeme, kreslíme a nabízíme řešení. Brousíme kolem toho, ale k finální dohodě, že bychom si plácli a šli do toho, zatím nedošlo. Pořád je kolem toho hodně otazníků. Představte si, že takovou halu stavíte tři až čtyři roky a rozpočet je 10 až 12 miliard korun. Ta měsíční finanční prostavěnost a fakturace je enormní. My sice máme velkou sílu, ale kdyby se financování na tři měsíce zaseklo, tak jsme bez peněz. Smluvně to ošetřit, poskládat tým lidí a bezpečně to zasmluvnit je neskutečně složitý proces. Není to tak, že si sedneme ke stolu a za hodinu se dohodneme. Ale jsme jedním z možných partnerů.
Jak se na tento projekt díváte jako stavař? Je reálné to v českých podmínkách postavit?
Postavit se dá v podstatě cokoliv. Je to vždy otázka mnoha faktorů. Chápu, že stavební povolení se nerodí lehce a sehnat v dnešní době úvěry na tak obří projekt bude těžké. Ale jakmile se jednou nastaví a schválí model financování, tak se to postaví. Toho se nebojím. Otazník visí spíše nad následným provozem takového kolosu. Já jsem proti té hale nikdy nic neměl. Naopak si říkám, že město musí někam růst a rozvíjet se. Sám bydlím kousek za tím plánovaným místem na Cihelně. Že tam vyroste zrovna takto gigantická aréna, to jsem sice nečekal, ale nemám s tím problém.
Pustili jste se také do bytové výstavby. Je to dnes velký trend. Vidíte v tomto segmentu budoucnost?
Pro nás jako pro stavaře je to jednoznačně velmi zajímavý segment. Kdo vlastnil dlouhodobě pozemky, dokáže je teď skvěle zpeněžit. Pokud byste měl jít ale dnes koupit pozemek za dnešní tržní ceny a teprve na něm stavět projekt od nuly, ekonomicky to vychází už jen velmi složitě. Pro ty, kteří pozemky měli nakoupené dopředu a počkali si na správný čas, to velký smysl dává. Byty jsou zkrátka potřeba. Představa některých lidí, že v developmentu rychle a snadno vydělají obrovské peníze, je zkreslená.
Hodně lidí v Pardubicích vnímá enterii tak, že zde staví úplně všechno. Já vím, že musíte procházet klasickými soutěžemi. Je ale pro vás stále prestižní stavět doma? Dělali jste zde například velkou modernizaci železničního uzlu, což byla obrovská zakázka.
Dělat v Pardubicích je to pro nás mimořádně zajímavé a prestižní. Jsme tady doma, rádi v regionu stavíme a jsme rádi, když je naše práce vidět. Naše největší společnosti – ať už je to Chládek & Tintěra, Marhold nebo Kvis sídlí tady v okolí, i když velká část z nich už staví po celé republice. U velkých zakázek v regionu, jako je třeba nová dálnice, se sice naše cesty úplně neprotnuly, protože pozemní stavby tohoto typu historicky nebyly naším hlavním zaměřením, ale velmi nás zajímají přidružené silniční stavby, přivaděče a obchvaty. Aktuálně máme například nejvýhodnější cenu na jihovýchodní obchvat vedoucí z Dražkovic, což je skvělá zpráva. Když se soutěží doma na městě nebo na kraji a o tu stavbu opravdu moc stojíme, vždycky říkám, že jsem schopen „zavřít oči“ a jít do toho klidně za nulu. Nemám s tím problém a udělám to rád, protože je to pro nás domácí reference. Nedá se to tak ale samozřejmě dělat do nekonečna.
Vzpomínám si, že mi váš otec říkával, že stavět na domácí půdě je občas dvousečná zbraň. Politici totiž za ním prý často chodili, že potřebují peníze na Aviatickou pouť nebo na hokej. Měli pocit, že když enteria vyhrála zakázku, že by měla zpět něco zaplatit.
Ano, to k tomu patřilo. Ostatně i teď jste si možná všimli, že na Seznamu vyšel článek o tom, kolik peněz jsme jako holding vydělali. Člověka to samozřejmě těší, když o jeho firmě píší jako o úspěšné a hodnotné české společnosti. Na druhou stranu jsem panu redaktorovi následně psal, že ta čísla neměl úplně přesná. Trochu tam sečetl jablka s hruškami a vyšla mu o něco vyšší hodnota, než je realita. A hlavně, takový článek nám občas udělá spíše medvědí službu. Lidé si to přečtou, začnou vám okamžitě volat a říkají: „Když jste takhle úspěšní, mohli byste nám na něco přispět.“ Přitom myslím, že tady není tolik firem, která dávají tolik jako my.
Hodně jste vidět třeba díky jménu hokejové haly v centru Pardubic. Bude v této reklamě pokračovat?
Je to věc, která nám dává smysl, která je vidět. Pokud bychom chtěli něco podobně viditelného, tak bychom asi museli dát logo na hotel Labe. Na druhou stranu, až Petr Dědek postaví novou arénu, tak se situace změní. Tam už by název haly nestál tolik co dnes, ale bude to o nulu víc. Dnes dáváme do hokeje necelých 10 milionů korun a nejsem si vůbec jistý, zda bychom byli schopní tuto částku zdvojnásobit. Celé to musí mít rozumný rámec. Chápu, že hokej i fotbal potřebují obrovský objem peněz. Basketbal potřebuje méně a je v tomto ohledu pro partnery dlouhodobě udržitelnější. Musíme si ale také uvědomit, s jakou marží ve stavebnictví pracujeme. Ten zmiňovaný článek sice vyvolal dojem obrovského bohatství, ale my se standardně pohybujeme na marži kolem 7 až 8 procent. To je ale na stavebnictví pořád pěkné číslo. To ano, bylo to hezké období. Otázkou je, co přinese příští rok. Myslím si, že budeme rádi za marži kolem 5 procent. Trh se prostě ochlazuje a bude to složitější. Příští rok to bude horší.
Z jakého důvodu? Co se děje?
Kolejové stavby jsou teď ve stavu, kdy se v soutěžích na Správě železnic stlačí ceny na 60 procent původních odhadů. Proběhly tam velké personální změny a začalo se soutěžit úplně jinak. Trh se rozdrobil a otevřel. Lidé ve vedení si možná mysleli, že to přinese úspory, ale aktuální styl soutěžení je z mého pohledu až nesmyslný. Firmy, které jsou závislé čistě na kolejovém trhu, jdou brutálně pod cenu, jen aby si udržely práci pro lidi. My teď sice ještě těžíme z toho, že dobíhají velké projekty přelité z minulých let, které byly ekonomicky úspěšné. To, co ale soutěžíme teď, nás teprve doběhne. Pokud bychom ty aktuální zakázky měli reálně dělat za vysoutěžené ceny, budeme rádi, když skončíme na nule. V železničním sektoru nás teď čeká bída. Naštěstí jsme multioboroví – když jeden segment spadne, ostatní obory holding podrží, ale výnosy půjdou dolů.
V Pardubicích je poměrně rozpracovaný ještě jeden sportovní projekt – nová basketbalová hala na Dukle. Vy sám jste bývalý basketbalista a spolumajitel klubu BK Kvis Pardubice. To pro vás musí být srdcová záležitost.
To bezpochyby je. Teď se na Dukle dokončuje tréninková hala bývalé Rudé hvězdy, kde vznikne nová akademie. Otvírat se má velmi brzy, prakticky teď na podzim. Pak je tam projekt velké sportovní haly, respektive multifunkčního areálu Dukla, který už má stavební povolení. Lidé tomu zjednodušeně říkají hala, ale je to vlastně kompletní revitalizace celého tamního brownfieldu. Opraví se půlka celého areálu včetně dvorů a zázemí. Je to projekt zhruba za 1,2 miliardy korun, který se městu otevře a získá úplně novou tvář. Aktuálně se u této městské akce intenzivně řeší financování. Město se logicky snaží poskládat peníze ze státních i krajských dotací. To bude hlavní téma do konce roku. Jakmile bude financování jasné a město řekne, že do toho jde, jsme jednoznačně připravení se o tuto zakázku v soutěži poprat. Chceme ji vyhrát.
To věřím. Jako spolumajiteli Beksy vám musela udělat radost i poslední sezóna. Předchozí roky byly občas trápením, ale vytrvali jste, byli jste v podpoře konzistentní, nezmatkovali jste a nakonec z toho byl super úspěšný příběh.
Byla to skvělá jízda...Předtím jsme si ale ta ústa nabili a možná více než s čím jsme počítali. Několik roků to nebylo úplně ono. Teď zase doufám, že jsme nevylétli moc rychle a moc vysoko. Uvidíme, jak se nám bude dařit dál. Věřím, že dobře. Sportovní úsek pod vedením trenéra Honzy Šotnara funguje dobře a dali jsme organizaci i finančně dohromady. Byť to také lehké úplně nebylo. Teď nás však čekají zápasy, kde budeme hrát proti týmům s úplně jinými rozpočty a možnostmi. Liga mistrů je pro nás velká výzva, nesmíme se z toho ale rozklepat. Naopak je to super šance zkusit si hru proti těm nejlepším. Doufám, že se nám v těžké konkurenci nějaká výhra podaří a kdyby náhodou ne, tak aby porážky byly se vztyčenou hlavou. Hrát proti Malaze je vlastně pro klub jakými jsou Pardubice neskutečné.
Když se podíváme na českou basketbalovou ligu, mnoho lidí se ptá, proč je Nymburk stále tak odskočený. V českém sportu nejsme zvyklí, aby jeden klub dominoval dvacet let. Je to jen o penězích, nebo je v tom i něco víc?
Finance tam samozřejmě hrají obrovskou roli. Nějaká čísla znám, a i když ten rozdíl není vyloženě o nulu, vyšší rozpočet prostě mají. V basketbalu je specifikum v tom, že vám stačí trefit jednoho nebo dva skvělé zahraniční posily z amerických univerzit a tým to neskutečně posune. Problém je v tom, že tyto mladé kluky tzv. „prvoročáky“ sice udržíte rok nebo dva za rozumné peníze, ale jakmile se ukáže, že jsou dobří, jejich cena na evropském trhu násobně vzroste. Pokud je chcete udržet, musíte sehnat mnohem víc sponzorských peněz. Pořád se to ale pohybuje v jednotkách milionů korun. Není to jako ve fotbale nebo v hokeji, kde na top hráče potřebujete 15 až 20 milionů. Basketbal se dá dělat za relativně rozumné peníze. My jsme dnes schopní hrát Ligu mistrů s rozpočtem, který je sice nižší než nymburský, ale ne o tolik. Kdybychom do rozpočtu přidali dalších 5 až 6 milionů korun, přivedeme jednoho nebo dva špičkové hráče a výkonnostně se posuneme.
Proč to tedy neuděláte?
Protože si myslím, že by to nebylo zdravé vůči našim mladým odchovancům a hráčům, kteří tu jsou teď. My bychom se měli spíše snažit jít cestou, kterou kdysi začínal právě Nymburk. Tedy dát příležitost českým klukům, ze kterých vyrostla skvělá generace a základ reprezentace. To je podle mě správný cíl – vybudovat funkční akademie a nezačít se tady mezi sebou bezhlavě přeplácet. Když se podíváte na ligu dnes, hraje v ní snad čtyřicet Američanů. To je důsledek toho, že čeští hráči zkrátka chybí. Musíme zapracovat na mládeži a vytáhnout novou generaci domácích basketbalistů. Chceme jít rozumnou a udržitelnou cestou. Nechceme se hnát za instantním úspěchem, nakoupit deset cizinců a vyhrát pohár. To je sice na chvíli hezké, ale z dlouhodobého hlediska je to špatně.
Vím, že enteria dlouhodobě podporuje také fotbal v Hradci Králové. Prvoligový fotbal se ale v poslední době proměnil ve válku miliardářů, kde se za průměrné hráče platí desítky milionů korun. Předpokládám, že tento trend se vám moc nelíbí.
Je to věc názoru. Pro někoho je to koníček, hobby, možnost se zviditelnit nebo získat vliv a kontakty pro svůj další byznys. Fotbal vám nepochybně dokáže otevřít dveře. Ale já osobně to mám nastavené jinak a říkal jsem to otevřeně i našim lidem v basketbalu: „Jestli si myslíte, že budu z vlastního lepit polovinu rozpočtu klubu jen proto, že mě to baví, tak to mě bavit nebude.“ My jako enteria sponzorujeme sport spíše šířeji, koncepčně a rozumně. Nechci nalít obří sumu do jednoho projektu jen pro ten efekt. Do takových dostihů se zapojovat nechceme.
