Jiří Sejkora pracoval jedenáct let jako regionální novinář. A ukázalo se, že to byla dobrá průprava pro práci tiskového mluvčího pardubické městské policie. „Hodně mi to pomohlo. Určitě jsem získal cit pro to poznat, co média zajímá a co chtějí. Vím, jak jaké téma prodat. Sám už při psaní vím, jestli daná věc projde do médií, nebo jestli to píšu jen tak na Facebook,“ řekl Jiří Sejkora, který stal veřejně známý díky netradičnímu přístupu ke psaní tiskových zpráv.
Jak tě napadlo psát o policejní práci v Pardubicích tak trochu v komickém duchu?
Je to syntéza více věcí. Jednak jsem vyrostl na humoru v podání Šimka a Grossmanna, Terryho Pratcheta nebo Monty Pythonů. A tento druh humoru na sociálních sítích vyloženě funguje. Běžné policejní tiskové zprávy byly naopak vždy velmi suché. Byla to většinou prostá svodka na konci doplněná dvěma větami a hotovo. Říkal jsem si, že takto nemůže fungovat, že v této době si musíme pro čtenáře dojít a přemluvit ho, aby se chtěl vracet. Proto jsem se pustil do trochu jiného způsobu komunikace.
Jak to funguje u konfliktních témat? Máte na to nějaký klíč, někdo tvoje výstupy ještě kontroluje?
Jak u čeho a jak kdy. U témat, kde už dopředu vím, že budou konfliktní, máme interní rozlišovací schopnost. Víme, že to bude výbušné, takže tomu přizpůsobíme proces a domlouváme se na postupu. Další hledisko, které musím zohlednit, je to, že ty případy kolikrát přecházejí k dalšímu vyšetřování u Policie ČR. Je dobré vědět, co si můžeme dovolit pustit ven a co ne, abychom jim například nenarušili vyšetřování. To se sice stává málokdy, ale stát se to může. Minimálně o sobě musíme s Policií ČR vědět a interně si říct: „Hele, tohle od nás jde ven, takže čekejte dotazy.“
Ty ale nejsi jen mluvčí. Občas jdeš i do terénu jako běžný strážník, ne?
Základní pozice je pro každého strážník. Až potom následuje specializace na danou pozici. Týká se mě státní zkouška jako všech ostatních strážníků. Zařazení typu tiskový mluvčí nebo odchytová služba jsou něco navíc. Ale ten základ strážníka v sobě mají všichni. Baví mě to. To, co dělám teď, už ale dávno přerostlo klasickou škatulku tiskového mluvčího. Dnes je člověk markeťák, fotograf, content creator a někdo, kdo buduje značku. Všechno se to musíte naučit za pochodu. Během té doby jsem se naučil například stříhat videa, bez kterých to dneska už také nejde. Pozice mluvčího se neskutečně rozšířila. Zatímco dřív člověk přišel a řekl do kamery dvě věty, dnes kromě toho děláte dalších dva miliony věcí. A ještě musíte neustále sledovat internet a sledovat trendy, abyste se chytili a neujel vám vlak. Dělat tohle všechno v jedné osobě je stresující. Proto je mi paradoxně tak dobře, když se dostanu se strážníky do terénu. Tam můžu úplně vypnout.
Takže se stává, že z pátku na sobotu jedeš normálně do terénu s hlídkou?
Přidám se k nim s tím, že tam dělám svoji práci. Nemůžu po nich chtít, aby mi dělali fotky, když se zrovna s někým přetahují na ulici. To je nesmysl. Ale když je možnost být s nimi, udělat si materiál bokem nebo pro sebe, abychom to měli zdokumentované, je to ideální. Další věc je, že existuje spousta dílčích úkolů, které je potřeba přes den vyřídit. Když je potřeba udělat převoz na záchytku, hodí se někdo, kdo sedne do sanitky a odjede s hlídkou, která už na místě zajišťuje situaci, má někoho na zemi a musí se o něj postarat. Odskočím si tedy od své práce a zařídím to.
Takže ses určitě dostal do mnoha zajímavých situací. Je něco, co ti vyskočí na první dobrou? Nějaký velký zásah nebo velký problém?
Člověk je na začátku ze všeho nadšený. Postupem času se ale dostavuje cynismus a okoralost. Dnes už mě spousta věcí ani nepřekvapí. Viděl jsem v podstatě všechno. Tím, že denně procházím svodky, vidím každý den, co se kde stalo. Když v terénu pracuje sto lidí, vidím práci všech těch sta lidí. Takže už mě skoro nic nerozhází. Fakt je, že některé věci ve člověku zůstanou. Většinou je to nepříjemné, když jde o děti. Ale na druhou stranu, zaplaťpánbůh, se tady neděje nic tak hrozného. Většinou nejde o život.
V létě jste třeba sundávali zloděje přímo ze římsy nad McDonalds...
Pamatuji si, jak jsem ráno přišel do práce asi o čtvrt hodiny dřív a kolegové se dívali na kameru a viděli lidi na stěně domu pár metrů od služebny. Tak jsem se vyskočil a šel rovnou na místo.
Napadlo mne, že ti lidé nemohli být střízliví. Lézt krást za bílého dne balkonem v centru města...
Byli pod vlivem. Určitě nebyli střízliví, i když se samozřejmě snažili vykládat, že jsou naprosto v pohodě. Realita byla jinde.
Další člověk zase v srpnu v centru města poměrně hlasitě hlásal slovo boží, ale nikomu neubližoval. Nakonec jste ho odvezli do nemocnice. Jak je těžké vyhodnotit, jestli toho člověka můžete zadržet a omezit na osobní svobodě, nebo ne?
On skutečně nebyl agresivní. Byl to muž z Polska a byl relativně v pohodě. Problém byl ale v tom, že mluvil cizím jazykem a používal některá typická polská slova, takže si lidé mysleli, že jim nadává. Zbytku moc nerozuměli. Hledal tam Boha, což sice nikoho neohrožuje, ale do toho tam zaznívala i naše běžná sprostá slova. Lidé si stěžovali a teď co s ním? Ono je to tak u spousty věcí. Strážník se často dostává do situací, kdy si říká: „Co s tím mám dělat?“ Zákon se vším dopředu nepočítá, nalinkované řešení neexistuje, systém to vlastně vůbec nezná a vy si s tím musíte v tu chvíli nějak poradit. My tomu říkáme, že práce strážníka je ve skutečnosti dalších 156 věcí, které v zákoně vůbec nenajdete, ale během dne je zkrátka musíte udělat. Typickým příkladem byla tato situace s prorokem. Jednou ho vykážete, podruhé ho vykážete a potřetí už je těch stížností a volání od lidí tolik, že hlídka musí říct: „A dost, tohle se musí nějak vyřešit.“ Jenže pokud ten člověk není opilý pod obraz a vykazuje známky relativně normálního chování, legislativa vás dál nepustí. Je to hrozně těžké. Být na ulici není protiprávní. Většina veřejnosti totiž automaticky očekává, že když na místo dorazí hlídka, všechno se vyřeší, svět bude zase zalitý sluncem a všechno bude v naprostém pořádku. Lidé netuší, že my v mnoha situacích prostě nemáme v zákoně oporu a chybí nám jakékoli páky. Ze strážníka se pak rázem stává sociální pracovník, streetworker, poradce nebo, s nadsázkou řečeno, údržbář. Než abychom složitě řešili nějakou nejasnou situaci, strážník raději jde a sám od sebe to udělá.
Takže v těch patových situacích si řeknete, že dotyčného prostě odvezete do špitálu, kde mu dají nějaké pilulky?
Z patových situací se hlídka musí elegantně dostat. Lidé sice vidí, že jsme na místě, a automaticky čekají, že jako strážníci rozhodneme o převozu na psychiatrii. Ale takhle to nefunguje, pokud ten člověk není pod vlivem. O tom rozhoduje výhradně posádka záchranné služby nebo lékař.
Když mluvíme o těchto tématech, v Pardubicích jsou v poslední době zase více vidět bezdomovci. Lidé si často stěžují, že se scházejí třeba na Karlovině, popíjejí tam alkohol a vykonávají potřebu. Co v takových případech zafunguje?
Definitivní a stoprocentní řešení v podstatě neexistuje.
Pokuty asi moc nefungují, že?
Tihle lidé pokutu většinou nezaplatí. Klidně si ji nechají napsat, je jim to jedno. Můžeme pak dlouze diskutovat o tom, jak a kdy ji hodlají uhradit. V zásadě jde o lidi, kteří se většinou dobrovolně ocitli mimo systém. To slovo „dobrovolně“ říkám naprosto záměrně. Samozřejmě jsou mezi nimi i tací, kteří mají vážné psychické nebo jiné problémy a další komplikace. Narážíme často na problém, který spousta lidí nebere do úvahy. Aby bylo možno někomu pomoci, musí o tu pomoc stát. Pomoc nelze nikomu vnutit.
Jsou to často alkoholici, že ano?
Ano, ale ne všichni. A způsobů, jak se stát bezdomovcem, existuje překvapivě mnoho. Cesta ven má naopak velmi úzké hrdlo. Zrovna v Pardubicích je systém sociální pomoci nastavený hodně štědře a proaktivně. Pokud má dotyčný zájem, město mu teoreticky dokáže podat pomocnou ruku.
Co vyhláška zakazující alkohol, dělání nepořádku na veřejnosti?
Oni ten alkohol schovávají. Nepořádek rychle uklidí. Hodně lidí tuhle rovinu nevidí. Každé naše řešení se musí opírat o jasné důkazní břemeno. Nestačí, že někdo zavolá: „Mně se ten člověk nelíbí a udělal tady bordel.“ Podobně to máme s dětskými hřišti. Lidé si stěžují: „Zůstává po nich hrozný nepořádek!“ My se ptáme: „Po kom konkrétně? Viděl jste někoho?“ Na to nám odpoví: „Ne, ale támhle sedí bezdomovci, tak to určitě udělali oni.“ Jenže takhle to řešit nelze. Právo takhle nefunguje.
V tom vám ale hodně pomáhá městský kamerový systém, ne?
Kamerový systém pomáhá, ale ani ten nedosáhne všude. Na spoustě míst sice máme kamer dostatek, ale kamera není všespásná. Když vám někdo ukradne kolo, budete mít sice krásný záznam, jak na něm odjíždí člověk v černé kapuci a černých kalhotách, ale tím to končí. Pokud toho člověka z nahrávky bezpečně nepoznáme, jsme v koncích. Nechci se chlubit, ale máme kolegu, který vidí tři čtvrtě sekundy záznamu a už začíná lovit v paměti a identifikovat pachatele.
Fakt?
To je důležité mít takhle zkušeného člověka. Pokud je pachatel místní, tak to zabere. Ale pokud je to přespolní, který sem odněkud přijede, něco tu spáchá a hned zase odjíždí, takže ho v životě neuvidíme, tak samozřejmě nemáme šanci ho poznat.
Když se podíváme na drogy, slyšel jsem, že na Pernštýnském náměstí není v noci vůbec problém sehnat kokain a podobné věci. Jak to vidíš ty?
Tohle je v první řadě věc, kterou řeší Policie České republiky.
To je mi jasné. Vy spíš řešíte lidi, kteří to přeženou.
Přesně tak, my řešíme hlavně následky. To znamená buď samotnou konzumaci spojenou s nějakým protiprávním jednáním pod vlivem návykové látky, nebo v případě jiných drog pohozené stříkačky. A těch pohozených stříkaček je tady bohužel dost. Je to průvodní jev. Většinou se jedná o pervitin, ten je tady hlavním problémem.
Máte čísla, jestli počet těchto lidí nějak roste? Zda jich zadržujete víc, když to přeženou a vy je pak musíte vozit na záchytku nebo do nemocnice?
Tohle se těžko hodnotí, protože v našich statistikách se to úplně přesně neodráží. Co se týče pohozených jehel, tam to plus minus vychází každý rok zhruba nastejno. Pokud bych měl srovnávat situaci s loňským rokem, tak velký rozdíl nevidím. Kdybych to ale srovnal s dobou před deseti lety, tak ano, tam je nárůst znát.
Dalším velkým tématem jsou samozřejmě sportovní fanoušci. Vím, že když jedu na fotbal, tak tam strážníky vždycky vidím. Co je pro vás z hlediska bezpečnosti komplikovanější? Fotbal, nebo hokej?
Určitě fotbal. Hokej je takový klidnější, fanoušci jsou kompaktnější a víc rodinní. Pro nás je to ale náročné hlavně z logistického hlediska, kde vůbec sehnat lidi. Musíme zajistit jak běžný výkon služby v ulicích a dostupnost strážníků ve městě, tak ještě kompletně pokrýt hokejový či fotbalový zápas. Není problém to zajistit na ten konkrétní den, ale druhý den vám pak kvůli tomu v terénu chybí třeba deset lidí. Strážníci na tom zápase byli do devíti, do půl desáté, na služebně klidně do jedenácti večer. Poskládat z toho zbytku pak směnu na další den, není vůbec jednoduché.
A přitom se stává, že je v sobotu hokej a hned v neděli fotbal.
Stává se to a musíme to zkrátka nějakým způsobem personálně zajistit. Vždycky mě v této souvislosti pobaví ten klasický internetový argument: „A kdo to všechno platí?“ No, platíme to my všichni z daní.
A proč se to vlastně platí, nemělo by to jít za kluby?
Protože kdyby tam ta pořádková jednotka a hlídky nestály, tak než v případě problému někam zavoláte, než se strážníci obléknou a než na místo dojedou, je po všem. Takhle to zkrátka fungovat nemůže. Ta síla, která tam zdánlivě bez užitku stojí, tam je čistě proto, že když něco vypukne, musí se to řešit do půl minuty. Jinak už je pozdě. Zároveň to ale funguje i jako prevence. Když lidé vidí, že tam stojí připravení chlapi, je to vzkaz, že dneska bude klid. Jinak kluby si hlídají pořádek přímo na stadionech, tak je to nastavené.
Funguje to?
Ano i ne. Zčásti jsme tam pro fanoušky samozřejmě jako ti zlí, proti kterým se vymezují. Na druhou stranu jsme zatím nevymysleli lepší způsob, jak bezpečnost na stadionech zajistit. Provést zákrok, omezit někoho na svobodě, udělovat sankce – to je práce policie. Ne bezpečnostní agentury.
Když je tady derby v hokeji s Hradcem Králové, bývá to hodně vyhecované. Poslední dobou se mi ale zdá, že se to docela zkulturnilo. Jsou nějaké jiné zápasy, kde si říkáte: „Pozor, tady to bude ostré“?
Možná Brno, to je kapitola sama pro sebe, jak v hokeji, tak ve fotbale. Možná je to tím, že už je to jiný region, jiný styl chování a fandění. S Hradcem je to v poslední době poměrně klidné. Klasické špičkování, kdy fanoušci vymýšlejí, jak toho druhého zesměšnit, to k fandění patří. Fyzické konfrontace jsou výjimečné.
A v čem je problém u fanoušků Brna?
Brňáky zase nemůžeme úplně paušálně pomlouvat. Vždycky to záleží na konkrétní skladbě lidí, která ten den dorazí. Poslední play off byli vlastně hodní. Nedávno nás tu takhle zkoušeli z Mladé Boleslavi, když to pojali velmi „dýmovnicovým“ způsobem. U většiny těchto výjezdu hraje roli dlouhá cesta vlakem. Ten týmový duch zkrátka během cesty pohánějí poctivou přípravou v podobě alkoholických nápojů. Bohužel to pak dopadá tak, že někteří z nich nejsou v podstatě schopní projít ani přes turnikety. Takovým lidem musíme na přání pořadatele vystavit stopku, z čehož pak vznikají drobné konflikty.
Jak to pak řešíte?
Strážník třeba s takovým člověkem stráví pár minut, vyprovodí ho ven a zjišťuje, že dotyčný opravdu není ve stavu, kdy by mohl být vpuštěn na utkání. Většinou je to složitá a marná domluva. Často jsou ve stavu, kdy by byli zralí spíš na záchytku, ale mají s sebou doprovod, takže není důvod to hned hrotit. Jak říkám, záleží na partě, která přijede. Pamatuji si, jak před lety fanoušci Olomouce na Štěpána vykradli večerku na Palackého třídě. Pak šli na nádraží. Bylo to úplně nepochopitelné, vletělo tam dvě stě chlapů a začali tam brát věci z pultu. To jsou situace, které člověk vůbec nečeká. Zafunguje tam davová psychóza. V tu ránu se i ten nejchytřejší člověk v davu začne chovat podle toho nejhloupějšího.
Naopak Baníkovci, ti sice jezdí v obrovském počtu, ale bývají docela v pohodě, ne? Většinou hlavně zpívají, i když historicky měli pověst těch nejhorších fanoušků.
Baníkovci jsou specifičtí. Také si pamatuji zápas, kdy už byli fanoušci Ostravy připravení v kuklách a v rukavicích, že vlítnou na hřiště. Chtěli si to ale vyřídit s vlastními hráči pro případ, že by opět nevyhráli. Byli nachystaní jim jít osobně vysvětlit, že na takové výkony se nehodlají koukat. To bylo hodně zajímavé, my jsme ale dopředu věděli, že chtějí zmlátit vlastní ostravské fotbalisty.
Aha. Jak to dopadlo?
Naštěstí byla remíza, takže to dopadlo dobře.
Jak se takové věci dozvídáte dopředu?
To je tajné. Policejní operativa v těchto kruzích ale samozřejmě funguje.
Jak probíhá spolupráce se státní policií? Na těchto zápasech se potkáváte asi nejvíc, že?
Ano, potkáváme. Obecně platí, že pořádek ve vnějším perimetru kolem stadionu by měl být primárně záležitostí Policie České republiky. Máme na to uzavřené koordinační dohody, které jasně říkají, co spadá do kompetence městské a co do kompetence státní policie. V praxi fungujeme jako přidružená síla, kterou může velitel bezpečnostního opatření využít, abychom pokryli konkrétní území nebo sektor. Takhle to funguje a šlape to dobře.